Oteplování od doby ledové až po současnost

Častou námitkou proti závažnosti dnešní situace je tvrzení, že klima se měnilo vždy. To je sice pravda, ale tempo současného oteplování je v dějinách lidské civilizace bezprecedentní. Právě tato rychlost přitom rozhoduje o tom, jak citelně změny zasáhnou ekosystémy i naši společnost.

V dlouhém geologickém měřítku historie Země lze nalézt období výrazně chladnější než současnost (glaciály dob ledových) i období podstatně teplejší (např. éra dinosaurů). Klimatické změny však vždy byly relativně pozvolné.

Z tohoto historického pohledu je teplotní změna v posledních sto letech, kterou zachycuje graf, skoková – takový vývoj světového klimatu není přirozený.

Výpočty a počítačové modely také ukazují, že na konci tohoto století bude planeta o přibližně 1,5–3,5 °C teplejší než v předindustriálním období, v závislosti na tom, jak rychle se budou snižovat emise skleníkových plynů¹ (více o projekcích oteplení v roce 2100).

Co znamená změna teploty pro člověka a co pro svět?

Během posledního glaciálního maxima (vrcholícího přibližně před 26 000–20 000 lety) pokrývaly Kanadu a severní Evropu rozsáhlé pevninské ledovce (ledové příkrovy) a chladná tundra se táhla až k pobřeží Středozemního moře. Ledovce zadržovaly obrovské množství vody, proto byly hladiny světových oceánů asi o 120 m níže než dnes.

V následujících deseti tisících letech teploty pomalu rostly a svět se oteplil o 7 °C.² Ledovce roztály a příroda se této změně přizpůsobila – včetně lidí, kteří nyní osídlili také do té doby nehostinné severní oblasti. Následovala dlouhá éra, v níž se průměrná roční globální teplota příliš neměnila, což bylo příznivé pro rozvoj civilizace.

Současné oteplování³ je však nejméně desetkrát rychlejší a nedává ekosystémům ani jednotlivým druhům dostatek času na adaptaci. Toto prudké oteplování může mít dalekosáhlé důsledky pro život na planetě i pro lidskou civilizaci (více o klimatických bodech zlomu a jejich teplotních prazích).

Jak vědci zjišťují historické teploty?

Měření pomocí spolehlivých teploměrů máme k dispozici přibližně od 18. století. Při zjišťování teploty ve vzdálenější minulosti využívají vědci toho, že mnoho přírodních procesů závisí na teplotě. Známým příkladem je tloušťka letokruhů stromů – když při archeologických vykopávkách najdeme kus dřeva a určíme jeho stáří, můžeme z letokruhů usuzovat na teploty, které panovaly v době, kdy dřevo rostlo.

Další metoda zkoumá pylová zrna nalezená na dnech jezer – podle pylu vědci poznají, jaké rostliny u jezera rostly v minulosti, a z toho mohou usuzovat na tehdejší teplotu.⁴

Klíčové údaje o teplotách v minulosti poskytuje izotopová analýza mořských usazenin. Ve vodě (H₂O) existují různé izotopy kyslíku (¹⁶O a ¹⁸O), jejichž poměr se mění podle klimatu na planetě. Rozbor vápencových schránek (CaCO₃) odumřelých organismů z mořského dna tak vědcům umožňuje zjistit složení tehdejší vody a poměrně přesně z toho určit teplotu v dávných dobách.

Footnotes

1. Hodnota 3,5 °C představuje horní hranici rozmezí pro oteplení v období 2080–2100 podle scénáře SSP2-4,5 od IPCC. Tento scénář „střední cesty“ předpokládá, že pokrok směrem k udržitelnosti bude pomalý a emise skleníkových plynů dosáhnou vrcholu mezi lety 2040 a 2050 a poté budou postupně klesat. Zdaleka nejde o nejhorší možný scénář – pokud by emise rostly po celé 21. století, oteplení by mohlo být ještě větší. Viz Cross-Section Box TS.1, Table 1 v Intergovernmental Panel on Climate Change. (2021). Technical Summary. In: Climate Change 2021: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to AR6. DOI: 10.1017/9781009157896.002. ↩

2. Dataset viz Osman, M. B., Tierney, J. E., Zhu, J. et al. (2021). Globally resolved surface temperatures since the Last Glacial Maximum. Nature 599, 239–244. DOI: 10.1038/s41586-021-03984-4. ↩

3. Používáme dataset od NASA Goddard Institute for Space Studies, The GISS Surface Temperature Analysis version 4 (GISTEMP v4). [Cit. 2026-01-22]. ↩

4. Chevalier, M., et al. (2020). Pollen-based climate reconstruction techniques for late Quaternary studies. Earth-Science Reviews, 210, 103384. DOI: 10.1016/j.earscirev.2020.103384. ↩