Teplotní prahy pro body zlomu

Riziko aktivace klimatických bodů zlomu je bezprostřední, nikoli vzdálenou hrozbou. Již v rozmezí oteplení o 1,5 °C–2 °C stanoveném Pařížskou dohodou pravděpodobně dojde k narušení stability několika systémů. To zahrnuje kolaps velkých ledovcových štítů, rozsáhlé odumírání korálových útesů a náhlé tání permafrostu.

Mezi hlavní body zlomu patří: (pokračování z předchozí dvoustrany)

Tání a kolaps permafrostu

Trvale zmrzlá půda a sedimenty v rozsáhlých severských oblastech Sibiře a Severní Ameriky obsahují více uhlíku, než kolik se ho aktuálně nachází v atmosféře. Jak permafrost taje, může se tento uhlík částečně uvolňovat ve formě CO₂ a metanu.

Zatímco postupné tání již probíhá, oteplení nad 1,5 °C může v některých oblastech spustit náhlé tání permafrostu, které emise oproti postupnému tání téměř zdvojnásobí. Při oteplení nad 4 °C by rychlé vysychání oblastí bohatých na uhlík mohlo vést ke kolapsu permafrostu či k efektu „kompostové bomby“. V tomto scénáři rychlý rozklad organického materiálu produkuje vlastní teplo, které v samovolném cyklu rozklad dále urychluje. Výsledné uvolnění skleníkových plynů by mohlo během pouhých 50 let zvýšit globální teplotu o dalších 0,2–0,4 °C.¹

Kolaps atlantické cirkulace

Atlantická meridionální cirkulace (AMOC) funguje jako ústřední topení planety – přenáší obrovské množství tepla z tropů do severního Atlantiku a ohřívá severozápadní Evropu. Tato cirkulace je samovolná: slaná voda z tropů se v severním Atlantiku ochlazuje, zvyšuje svou hustotu a klesá ke dnu, čímž vytváří hlubinné oceánské proudy, které tečou zpět na jih.

Globální oteplování dodává do severního Atlantiku sladkou vodu (z tajícího Grónského ledovcového štítu i zvýšených srážek v Arktidě), což brání klesání vody ke dnu. Studie naznačují, že AMOC již oslabila asi o 15 %. Ačkoli se úplný kolaps během 21. století považuje za nepravděpodobný, při oteplení kolem 4 °C se již pravděpodobným stává. Takový kolaps by vedl k regionálnímu ochlazení v severním Atlantiku o 4–10 °C a zásadně by proměnil klima v Evropě.

S AMOC úzce souvisí subpolární vír v Labradorském moři, menší rotující proud mezi Grónskem, Kanadou a Islandem. Je zranitelnější a bodu zlomu může dosáhnout mnohem dříve – zhruba při oteplení o 1,8 °C. Jeho kolaps by způsobil regionální ochlazení o 2–3 °C a zvýšil četnost extrémního počasí v Evropě.

Odumírání amazonského deštného pralesa

Amazonie, největší a druhově nejbohatší deštný prales na Zemi, byla historicky klíčovým úložištěm uhlíku. Kombinace odlesňování, sucha a lesních požárů vyvolaných změnou klimatu (do roku 2021 došlo ke ztrátě asi 18 % pralesa²) však způsobila, že se Amazonie jako celek stala zdrojem emisí uhlíku.

S pokračujícím oteplováním se tento trend bude zhoršovat – v jižních a východních oblastech pralesa ubude srážek a prodlouží se období sucha. Vědci odhadují, že při oteplení o 3,5 °C je pravděpodobné částečné odumírání postihující zhruba 40 % Amazonie, což povede k poškození pralesa nebo k jeho proměně v savanu. Toto samovolné vysychání se může aktivovat ještě dříve, pokud odlesňování dosáhne 20–25 %. Odumírání pralesa by dále narušilo regionální srážkový režim a v příštím století zvýšilo globální teplotu přibližně o 0,1 °C.

Footnotes

1. Teplotní prahy, časové odhady a další detaily na této stránce se zakládají na celkovém vyhodnocení bodů zlomu publikovaném v McKay, D. A. et al. (2022). Exceeding 1.5 °C global warming could trigger multiple climate tipping points. Science 377, eabn7950. DOI: 10.1126/science.abn7950. ↩

2. Science Panel for the Amazon (2021). Amazon Assessment Report 2021. Executive Summary. United Nations Sustainable Development Solutions Network. ↩